Mám ráda lásku. V sebe.

Také máte ve svém okolí osobu, která, když se rozdávaly vnady a sebevědomí, si šla dvakrát, ale na vkus a soudnost se jí už fronta stát nechtěla? Často, když ji potkám v jejích módních kreacích, mi spadne brada a v duchu (doufám, že nikdy nahlas) ze mě samovolně vypadne “ty vole!”. Jenže když o tom začnu přemýšlet, docházím k závěru, že v nějakém zastrčeném koutečku své duše jí to sebevědomí tak trochu i závidím.

Ona je v pohodě. Ona neplýtvá zbytečnou energii na neustálé přemítání o tom, co si o ní okolí myslí, jestli něco nepřehnala, co jí kde vyleze, co řeknou “kamarádky”, protože sama o sobě si myslí jen to nejlepší a ostatní lidi, rozumějte ženy, jí jsou nejspíš šumák…a na cílovou skupinu (chlapy) to zabírá, tak co řešit…ona se považuje za Alfa samici. I když by ji doma ti tatínci od rodin nejspíš nechtěli, tak stejně jako “geny prostě nevychčiješ” (promiňte mi ten výraz), stejný proces nefunguje ani na pudy.

Opusťme tento příklad a zaměřme se dámy samy na sebe. Všechno, ale naprosto všechno se odehrává v našich hlavách. Máme nějaké genetické základy, máme naučené stereotypy našich maminek, jejich maminek, máme zkušenosti, které mohly hooodně pošramotit vnímání sama sebe. Každá jsme viděla Hříšný tanec, Popelku, Pretty Woman, ty odvážnější četly 50 odstínů šedi, máme své romantické představy. Do toho se nám stále honí hlavou otázky: Co očekává manžel? Co si o mně myslí “kamarádky”, které nemají nic jiného na práci, než si hrát na módní policii? Jak mě bere šéf? K tomu pěkně hustá přísada sociálních sítí, reklam a celebrit, kde neexistují fyzikální zákony a všichni jsou dokonalí.

A co ti chlapi v práci? Jak se můžu rovnat vysoké nohaté atraktivní asistentce (nic proti nim, většinou jsou to prima holky)? S ní se baví každý, pánové se trapně vtírají do její přízně, div u toho neslintají, myslí si, jak jsou vtipní… Přijde mi to trapné, ale pak si řeknu ale co já? Já jsem druhá, možná třetí liga, takže nejsem hodna, aby se mnou někdo vtipkoval, laškoval, nedej bože mě sváděl, nejspíš mě vůbec nezaregistruje…Když se to všechno promíchá, vznikne z toho poměrně děsivý guláš v jehož kotli se vaříme my.

Chyba lávky. Na guláš zapomeňte. Důležitá jste vy. Vy jste jedinečná. Vy rozhodujete sama o sobě. Kolem vás se vše točí a vy jedině vy rozhodujete o tom, jak vás okolí bude vnímat. Nikdo jiný to za vás neudělá. A hlavně vy rozhodujete o tom, jak budete vnímat sama sebe. A to je základ. Že píšu obecné poučky? Že se to snadno řekne? Ne tak docela. Také se babrám v problému, který se nazývá nedostatek sebelásky. Neříkám, že už je vše vyřešeno, ještě to chvilku potrvá, ale dílčí úspěchy už se dostavují.

Základem je zapomenout na všechny ty vštípené stereotypy, staré křivdy, narážky, které vaše sebevědomí dostaly na bod mrazu, a další bolístky. Důležité je chovat se přirozeně, na nic si nehrát a nebát se toho, že když budete taková, jaká jste, lidé vás budou považovat za “nedostatečnou”. Když stojíte vedle atraktivní asistentky nevydávejte signály třetí ligy, ale narovnejte se a prostě vyšlete signál ve smyslu “tady stojím já”. Chlapi asi nepřestanou nad ní slintat (viz to s těmi pudy), ale vy se nebudete cítit tak blbě :-).

Svého času, a není to tak dlouho, když jsem se dostala do společnosti dominantní, chcete-li, trochu namyšlené osoby, zafungovaly červíci v mé hlavě a já si najednou připadala jako školačka před přísnou soudružkou učitelkou. Stáhla jsem se, hodila se do podřadného módu, hlavně neudělat nic špatně, a napjatě čekala, co se bude dít. Ale proč? Proč si můj mozek usmyslel, že ta druhá osoba je lepší než já? Není, jen se tak prezentuje…Kdo ví, co jí se honí hlavou.

Dojít k tomuto postoji mi trvalo několik desetiletí a určitě nemám ještě vyhráno. Můj mozek je nějak naprogramovaný a změnit ten program není snadné.

Snažím se prostě chovat přirozeně, nehrát si na nic, co by mohlo uměle vyvolat pocit, že jsem frajerka, nad věcí, co všechno zvládá, nemá neřesti, ani slabiny, ale prostě to budu já ze své podstaty. Komplikované souvětí :-). Tak třeba jsem úplně přirozeně přiznala neřest, o které jsem si dříve myslela, že mě za ni moji přátelé odsoudí a nebudou mě brát takovou jako dřív, a tudíž ji tajila…jasně, že neodsoudili, sice bylo pár “výchovných” keců, ale pak to přestali řešit a cajk. Žádné drama se nekonalo. Nepřestali mě mít rádi, nic se nestalo a já zažila pocit volnosti z toho, že se mohu chovat přirozeně.

Když jsem byla na vysoké škole, osud mě přivedl do prima party cizinců, kteří tenkrát v Brně studovali češtinu. Byla to směs národností, od těch slovanských, přes Ameriku až po milého japončíka, který popíral všechny představy, co o této kultuře máme. Pravidelně jsme se scházeli v jednom klubu na kolejích, popíjeli pivko a tak…prostě studentská idylka. A já zažila něco, o čem se mi v naší kultuře mohlo tenkrát jen zdát. Byla to směs povah, kultur a kdoví čeho ještě, ale nikdo nikoho nesoudil, nepomlouval, neřešil a já zažila ten skvělý pocit, že mě berou takovou, jaká jsem a já je taky. To bylo super a cítila jsem se mezi nimi skvěle.

Víte, od doby, kdy jsem se začala chovat přirozeně a více věřit sama v sebe, se mi stalo několik malinkých událostí, které mě potěšily, respektive jsem začala vidět, co jsem dřív neviděla, protože jsem si myslela, že si to nezasloužím vidět…Možná jsem začala vysílat lepší signály. Každá si to zasloužíme, ale musíme to chtít vidět a dívat se kolem sebe.

Ještě jeden postřeh na závěr. Když se naskytnete u situace, že hodnotíte někoho dalšího – jak je oblečený, jak se chová, co říká…jak dlouho potom se tím zabýváte? Minutu, dvě, tři…a co pak? Máte svoje starosti a je vám to vcelku jedno. Neřešíte to. A stejně to mají lidi s vámi…Každý se soustředí hlavně sám na sebe a cokoliv řekne o vás, má většinou život jepice, protože jeho mozek už zaměstnávají jiné podněty..takže “neřeš a žij” :-).

close

Přihlaste se k odběru

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

depressedlion.cz