Před pár týdny jsem byla na druhém očkování proti Covidu. Tuhle kapitolu zde rozhodně nechci otevírat, každý na to má svůj osobní názor a já určitě nechci vyvolávat nějaké polemiky. To zvládnou média a sociální sítě za mě. Chci psát o něčem jiném. Takže zpět k věci. Na očkovací místo v naší nemocnici jsem se dostavila kolem šesté večer. Uvítala mě usměvavá sestřička, která vůbec nevzbuzovala dojem “běžícího pásu”, který jsem měla při první návštěvě, ani toho, že už má skoro po směně a těší se na cokoliv jiného, než je nával po vakcíně toužících lidiček.

Hned jsem šla na řadu a v ordinaci na mě čekala mladá doktorka, která se mě ptala na takové ty povinné věci, co se musejí ptát. První, co mě napadlo bylo, kolikrát za ten den tuhle “básničku” asi recitovala. Ale víte co? Vůbec nepůsobila dojmem, že něco vykládá po třicáté a více a že já jsem pro ni jen další odškrtnutá čárka…Možná to byla výjimka, možná ne, nevím…Byla příjemná, působila dojmem, že ji i zajímá to, co jí řeknu.

Zdánlivě nesrovnatelná situace mě napadne vždy při nákupu v jednom řetězci. Paní u pokladny vždy musí pronést větu “nabíjíme kredit do mobilu a herních konzolí”. Chápete, kolikrát za den to musí pronést a nikdy jsem neměla pocit, že to říká nějak otráveně. A to vůbec neřeším ty chudáky v call centrech, které většina lidí odmítne hned poté, co se v telefonu představí, jim uteče možnost si vydělat a navíc jejich hovory monitoruje nějaký “Velký bratr”, tudíž jsou pod obrovským tlakem. Moderní otrokářství.

Sama pracuji na personálním oddělení, kde se potkávám s různými lidmi a i zde by mělo platit pravidlo, že i když si osobně myslíte a cítíte cokoliv, ten na druhé straně to prostě nesmí poznat. Své o tom vědí zaměstnanci bank a dalších institucí. Ale je rozdíl v tom, když nasadíte “úsměv číslo jedna, dvě, padesát” anebo to jde tak nějak z vaší přirozenosti, resp. od srdce. To přeci každý pozná. Já sama ze své podstaty se většinou vtělím do té druhé varianty, ale kdo pracuje s lidmi, tak mi dá za pravdu, že někdy je to zatraceně těžké. Zvláště když vám ten človíček vlítne zrovna do hektické situace, kdy řešíte páté přes deváté a vůbec se vám nehodí řešit jeho pro vás nepodstatný problém … u mě zabírá to, že se snažím vidět tu konkrétní situaci i z té druhé strany. On nebo ona přeci za nic nemůže a netuší, v jakém jste zrovna rozpoložení atd.

V posledních dnech jsem řešila jednu situaci, která byla pro mě důležitá, ale pro danou firmu brutálně banální. Stalo se mi to, že mi odešlo těsnění dveří od sprchového koutu. Takže každý večer po sprchování potopa, opruz. Vygooglila jsem si, že mi náhradu může obstarat jeden koupelnový řetězec. Zavítala jsem do místní pobočky, paní mi slíbila, že daný díl poptá a dá mi vědět na email. Ozvala se s jedním dotazem, napsala jsem jí, že OK a že prosím o sdělení datumu, kdy bude těsnění k vyzvednutí. A nic se nedělo. Tak jsem tam za pár dní zašla osobně a dozvěděla jsem se od její kolegyně, že díl je objednaný. To mi doprčic nemohla dát vědět? No nic…Před dvěma dny mi ta kolegyně volala, že to těsnění mají, ať se zastavím. No, tak jsem se dostavila, ale bohužel po otvírací době skladu, takže smůla. My, co se snažíme vidět věci i z pohledu “zákazníka”, bychom tu otvírací dobu sdělili rovnou, zvláště, když tak úplně nekoresponduje s běžnou pracovní dobou lidí, co nepracují od šesti do dvou (nic proti nim). Tak jsem tam jela podruhé. Prodejna otevřená, nikdo nikde…tak jsem si prohlédla nabízené koupelny, pár minut tam bloudila s hříšnou představou, že kdybych tam odcizila cokoliv, nikdo si toho ani nevšimne…pak jsem si nějakým průzorem všimla, že daná prodavačka si zaskočila na cigártko ven…za chvíli se dostavila, řekla mi, že to těsnění mi vydají ve skladu…šly jsem tam, byly tam tři pánové, ze slušnosti říkám “dobrý den” a ono nic….tak jsem se postavila do fronty a čekala, až se mě příslušný maník ujme, znovu jsem zopakovala svůj pozdrav a zase nic… připadala si jak úplný debil, co otravuje s gumou ke sprcháči za cca 340 Kč…Jestli se stejně chovají i u zakázky na koupelnu na čtvrt mega, tak to se nedivím, že v té prodejně nikdo nebyl…Už mě tam neuvidí…

A jaká je pointa tohoto mého sdělení? Sama nevím…asi ta, že bychom si měli všímat lidskosti a ocenit ji, kdekoliv ji potkáme a také stejně tak lhostejnosti a šlendriánu. Každý z nás se dříve nebo později ocitne na straně “dodavatele” nebo “zákazníka”.