Věčně ztracená

Také se vám stává, že vejdete do ordinace lékaře, ve které mimochodem nejste poprvé, zavřete za sebou dveře, odbydete si návštěvu a když se chystáte ordinaci opustit, z hrůzou zjistíte, že těch dveří je tam více? A vy nemáte ani páru, kterými jste tam vlezli. Zdá se to jako banální situace, prostě se zeptáte. Jenže vy, kterým se toto děje běžně, stejně jako mně, víte, že ten problém jde mnohem dále a toto je další z mnoha situací, kdy jste se opět setkali se svým orientačním nesmyslem, který dokáže svým majitelům v každodenním životě pěkně zavařit. Přináší sebou spoustu rádoby humorných situací a pobavení pro vaše okolí. Ale kdo ví, o čem píši, také ví, že tento nesmyl zvládne svému majiteli připravit hodně perné chvilky. Ty okamžiky se s odstupem času stanou opravdu humornými a jsou to historky, které můžete dávat k dobru. Nicméně ten problém je tu pořád a většina národa si vůbec nedokáže představit, jak může být omezující a hlavně stresující a ubíjející.

Já jsem si svůj problém s prostorovou orientací uvědomila poprvé na střední škole. Studovala jsem cestovní ruch a součástí výuky byly i zájezdy do evropských destinací, kde jsme si měli trénovat svoje průvodcovské schopnosti. Někdy ve druhém nebo třetím ročníku jsme se vydali na poznávačku do Itálie. Klasika, Řím a další turisticky prověřené lokality. Byli jsme ubytováni v kempu nedaleko Říma, v takových chatičkách. Ráno byl nástup u autobusu, který nás měl odvézt vstříc dalšího poznávání…no, jenže ten kemp byl obrovský, spíše městečko…a hádejte, kdo se s dalšími spolužačkami ztratil a k autobusu dorazil s možná hodinovým zpožděním…A během tohoto zájezdu se nám to povedlo ještě několikrát a postupně nás ostatní včetně profesorů brali jako ty, co se prostě ztratí všude.

Představte si, že s touto “poruchou” jsem se v rámci povinné praxe na stejné škole ocitla jako průvodce na hradě Pernštejně. Takže jsem vždy s celou výpravou návštěvníků za zadkem musela absolvovat předem určený okruh a tvářit se, jak to tam znám. Postupem času jsem si trasu zapamatovala podle určitých bodů. Jenomže jednou se stalo, že dveře, které bývaly vždy otevřené a představovaly jeden z mých záchytných momentů, byly najednou zavřené a nebyly v tom místě jediné. A problém byl na světě. Najednou jsem zpanikařila a nechala tam celou výpravu stát a šla pryč. Už si přesně nepamatuji, co jsem konkrétně udělala, nejspíše jsem se vrátila po trase a snažila se nějak rozpomenout. Dopadlo to relativně dobře, já i moji turisté jsme se zdárně dostali k východu. Ale tu pernou chvilku a hlavně ten skličující pocit si pamatuji dodnes, i když se to stalo před více jak 20 lety.

Pokračovalo to i na vysoké škole. Ve třetím ročníku jsem absolvovala tříměsíční stáž v holandském městě Utrechtu. Jelo nás tam pět spolužaček, ale bylo to postavené tak, že jsme každá bydlela někde jinde. Kdo jste se ocitl v prostředí nizozemských měst a máte tuto “úchylku” jako já, mi možná dáte za pravdu, že tam z našeho pohledu prostě všechny ulice a domy vypadají úplně stejně. Naučila jsem se trasu do školy a do města, kam jsem vyrážela jak jinak než na kole, i když se mi párkrát stalo, že jsem jela jinou ulicí a vůbec jsem si toho nevšimla. Navzdory tomu jsem vždy nějak doputovala k cíli, byť se zajížďkami. Se svými spolužačkami jsme se pravidelně ve volnu scházely, vždy u nějaké jiné. A tady nastal kámen úrazu. Absolutně jsem nebyla schopna trefit k některým z nich a ani opakovaně si to zapamatovat. Vlastně jsem vůbec nepobrala, kudy se to k nim vlastně jede. Byla jsem úplně mimo. Je vám jasné, že to žádná z nich nechápala a byla jsem terčem vtipných narážek.

A co teprve v momentě, když jsem nastoupila do fabriky, kterou tvoří rozsáhlý areál s mnoha budovami, dílnami, vchody, východy, kancelářemi…

Nejhorší na tom je, že situaci, kdy si myslím, že nevím kudy kam, si dost často vyrobím sama v hlavě a najednou začnu panikařit a zmatkovat a je to ještě horší. Pro většinu lidí je to nepochopitelná záležitost. Snažila jsem se vygooglit, co může za to, že se člověk není schopen zorientovat v prostoru, ale konkrétní vysvětlení jsem nenašla. Možná to ví někdo z vás. V každém případě je to celoživotní opruz, který lidé ve vašem okolí asi moc nepochopí a nám věčně ztraceným dost komplikuje život.

close

Přihlaste se k odběru

2 reakce na “Věčně ztracená”

  1. Ježiiš, úplne. Ozaj som myslela, že som jediná a vo svojich 26 rokoch by som sa za to mala patrične hanbiť, no som rada, že sa nás nájde s podobným problémom viac. Ja sa celkom aj dostanem na dané miesto (i keď dnes už chvalabohu s google maps 😀 ), len mám obrovský problém sa vrátiť. Absolútne mi tá cesta späť nedáva zmysel v kombinácii s tým, ako si ju pamätám z opačného smeru! Tiež takto blúdim aj v interiéroch, a napr. keď som chodila do školy, mojou najväčšou nočnou morou bolo “choď zaniesť toto toto do 3. B”. Nuž čo, tak som z toho spravila aspoň srandu, a založila som si na mojej sprostosti celé zameranie článkov, nech nečítame len o dokonalých životoch. 😀 Inak neviem ako ty, ale ja mám problém aj s rozpoznaním áut. Keď má po mňa niekto prísť, parkovisko je široké a neprehľadné, a dotyčný mi povie “hľadaj čierny Peugeot”, tak pre mňa to je maximálne nedostačujúca informácia a neraz mám strach, že pribehnem k niekomu cudziemu. Aj pri hľadaní taxíka je toto horor, hlavne, keď naposledy mali nejaké pokazené auto, a prišli s iným bez toho žltého TAXI označenia. Ja som si to vozidlo nebola schopná zapamätať ani na tretí raz. 😀

    1. Děkuji za komentář. Někdy tento problém dokáže pěkně zavařit. S auty na parkovišti jsem problém nezaznamenala. Nejhorší pro mě je, když mi připadá, že třeba ulice v nějakém městě vypadají všechny stejně nebo když je v interiéru hodně dveří, chodeb a také mi připadají všechny stejné. Mám i problém si uvědomit rozložení budov. Tak jsem ráda, že v tom nejsem sama :-).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

depressedlion.cz